Botanická zahrada
Liberec
fotogalerie
 

NOVINKY:

3. ledna: 

Pravdivý příběh žlutokapu.

Žlutokapy (Xanthorrhoea) rostou v několika druzích jenom v Austrálii, v naší Botanické zahradě je tudíž naleznete v pavilonu C - Australis. Australané jim říkají "black boys", protože čupřinu listů mají na vrcholu dočerna ohořelého kmene. Žlutokapy totiž rostou v křovinách, které by je mohly přerůst a zahubit. Ale protože tam přes léto díky bleskům vegetace občas shoří, jsou žlutokapy pravidelně zbavovány konkurence. Samy požár snadno přežijí a mají k tomu několik úžasných adaptací; dnes o nich ale psát nebudu. Chci vyprávět příběh největšího exempláře v pavilonu, který má věk přes 100 let. Většinu svého času však prožil doma, v Austrálii. Jenomže i tam se s přírodou zachází jako v České republice, kde si naplánují dálnici tak, že rozpůlí chráněnou krajinnou oblast na nejblbějším místě a příroda se potom pomstí masivním sesuvem a stavbu zdrží i prodraží (viz CHKO České středohoří). V Austrálii se ovšem zpeněží všechno. A tak rostliny stojící v cestě nové silnici bylo povoleno vykopat a rozprodat se ziskem. Dvě z nich se jakýmsi zázrakem octly za výlohou jednoho libereckého květinářství. Byli to ovšem chudáci, kteří jen tak tak přežili svou smrt. Cena vysoká, a tak bylo možno před 18 lety zakoupit jen jeden exemplář. Osud druhého mi není znám. Ten náš ještě 3 roky zápasil po své jistě strastiplné cestě o život, podporován ovšem hormony a ošetřován proti nebezpečným mykózám. Kořeny ne a ne vyrůst, takže rostlina se ve své písčité půdě doslova při dotyku houpala. Pravda, nějaké nové listy jí vyrostly, ale to bylo "ze dřeva", tedy ze zásoby vody a živin ve kmeni. Až pak se projevily jasné signály uchycení a zdravotní stav se začal rapidně lepšit. Natolik, že r. 2016 žlutokap vykvetl vysokou palicí s drobnými, postupně se otvírajícími podivuhodnými kvítky. To byla ve skleníkových podmínkách asi tak nepravděpodobná událost, jako kdyby do děčínského přístavu připlula atomová ponorka US Navy.

A nyní navazuje můj osobní příběh, který mi dovolte ve zkratce vylíčit. Kolorit nechť je přiblížen smýšlením, jaké mívám o světě a životě. Zkrátka, mnohokrát jsem před sebou poklesl v ceně a písnička Wabiho Daňka "Outsider waltz" by mohla být mou hymnou. Poslechněte si ji ZDE. Jenom při vzácných příležitostech zase v ceně poněkud stoupnu, zpravidla když mohu uplatnit svou dlouhou zkušenost z terénní geobotaniky i pěstění vzácných rostlin. Letos, někdy v listopadu, jsem chtěl vyzkoušet kvalitu kávy z automatu instalovaného ve vstupním pavilonu skleníků. Posadil jsem se s příslušným vzorečkem na lavičku, odkud bylo dobře vidět do pavilonu C a tam na onen žlutokap. Prorocky jsem utrousil, že žlutokap zase brzy pokvete. Kolegyně ovšem na to reagovala jako na pravděpodobnost asi tak velkou, "jako kdyby do děčínského přístavu…..."!  Dnes mi však žlutokap dal za pravdu a ukazuje se na něm právě rašící květenství! Já to cítil v kostech, že pokvete; a proto jsem dnes trochu stoupnul v ceně.

žlutokap - první kvetení r. 2016. žlutokap - první kvetení r. 2016. Detail květenství žlutokapu. Detail květenství žlutokapu.
Žlutokap v pavilonu C dnes. Žlutokap v pavilonu C dnes. Vyvíjející se květenství 2019. Vyvíjející se květenství 2019.

 

Pravdivý příběh spinifexu.

Spinifex dlouhosrstý (Spinifex hirsutus) je mohutná oddenkatá tráva z australských pustin. Zkrácením vřetene jejích klasů vznikly kulovité hlávky z osinatých obilek. Celá taková plodenství se ve větru kutálejí, čímž se druh šíří. Jsou vystaveny ve vitríně ve vstupu do skleníků.  Samotná tráva se pak vyskytuje hned za výše zmíněným žlutokapem v pavilonu C.

Příběh spinifexu znám "z druhé ruky" a vyslechl jsem jej při promítání diapozitivů z jedné přírodovědecké expedice do Austrálie, a to před drahnými lety. Je ovšem ve své stručnosti a jednoduchosti neobyčejně půvabný a divoce znějící, jako by jej bez příkrasy vyprávěl "vostrej Australák":

V Austrálii se do přírody obyčejným autem nedostanete. Musíte mít Land Rover. Ten se dokáže prodírat porostem a v písčité půdě se nezahrabe, nýbrž ze všeho se vydrápe. Nic takového, co se za terénní vůz vydává v Čechách, žere to hodně paliva a je způsobilé tak leda k bláznivé jízdě po hladké silnici. Vraťme se však k tomu opravdovém australskému terénnímu vozu, kterak si to šine křovitými lady a pustinnými pláněmi, kde si mimo jiné libuje i spinifex. 

Posádku tehdy tvořili tři přírodovědci a za volantem seděl jeden "vostrej Australák". Když tu se kolem vozu objevil dým a brzy zpod auta vyšlehly i plameny. Nebyl čas na nic jiného než zpomalit, z vozu vyskákat a prchnout co nejdále. Nafta sice nevybuchuje tak jako benzin, ale hořelo to dobře. Za půl hodiny bylo hotovo a toho dne tím expedice skončila. Za všechno mohl spinifex. Dlouhé houževnaté lodyhy této trávy se navíjely na nápravy a nabalovaly se pod vozem, až je rozžhavený výfuk zapálil. Když to posádka zpozorovala, bylo již opravdu pozdě. Tak tuto záludnou trávu, jež sehrála hlavní roli ve vyprávěném pravdivém příběhu, můžete vidět i u nás, v Botanické zahradě.

Houževnaté lodyhy spinifexu. Houževnaté lodyhy spinifexu. Plodenství spinifexu. Plodenství spinifexu.

 Zpět na Novinky

 
© J. M. POST