Domů > Dodatky > LÁČKOVKY (NEPENTHES) význačná sbírka masožravých rostlin v BZ.

LÁČKOVKY (NEPENTHES) význačná sbírka masožravých rostlin v BZ.

Láčkovky, jichž bylo objeveno a popsáno již 120 druhů, se vyvinuly v tropické jihovýchodní Asii. Nejvíce se vyskytují na Borneu (36 druhů), Sumatře (36 druhů), na Filipínách (21 druh), na Nové Guineji (13 druhů) a na Celebesu (10 druhů). Ve většině případů jde o ostrovní endemity, někdy rostoucí na jediné lokalitě. Jsou to podle druhu plazivé a šplhavé liány, často i mohutné polokeře, anebo i epifyty a petrofyty (rostou na stromech a skalách). Jejich lapacími orgány jsou konvicovité láčky s víčkem, které je nepohyblivé. Některé druhy mají velmi odlišné láčky dole, na zemi či při zemi, a nahoře, až několik metrů nad zemí. Zřejmě to souvisí s rozdílnou nabídkou hmyzu, hlavní potravy láčkovek, v dolních a horních partiích tropických deštných a mlžných lesů. Také rozdíly ve tvarech i barvě láček u různých druhů asi souvisí s určitou potravní specializací. Láčkovky s opravdu velkými pastmi, jako je ve sbírkách BZ Nepenthes merrilliana, N. mira, N. rafflesiana, N. rajah (rekordní láčka 41 cm velká) nebo N. truncata (a z dalších druhů N. attenboroughii, N. deaniana a N. palawanensis), loví i velké brouky a tropické šváby, někdy i malé obratlovce. Jednoduše vypadající pasti jsou ve skutečnosti složitě přizpůsobené k lákání, a potom zadržování kořisti. Trávicí tekutina v láčkách obsahuje enzymy.

1079.jpg N. truncata (Filipíny)

1080.jpg N. rajah (Borneo)

1081.jpg N. longifolia (Sumatra), horní láčka.

1083.jpg N. rafflesiana (Borneo, Sumatra, Malaj.)

1082.jpg N. mira (Filipíny)

1084.jpg N. longifolia, dolní láčky.

Některé druhy láčkovek jsou gracilní rostlinky, jiné jsou mnoho metrů dlouhé liány. V přírodě se jako nejvzrůstnější projevuje N. bicalcarata, a proto exemplář vysazený v expozici v pavilonu D je nutno pro daný prostor omezovat řezem. Lapací schopnost, posuzovaná podle množství kořisti nalézané v pastech, je největší mezi masožravými rostlinami různých rodů, ale je podobná jako u severoamerických špirlic (Sarracenia). Princip pasivních (nepohyblivých) láčkovitých pastí je u obou těchto rodů stejný, ač si nejsou příbuzné ani příliš podobné. Defilé láčkovek ze sbírky BZ je připojeno ve fotogalerii.

1085.jpg N. bellii (Filipíny)

1086.jpg glabrata (Sulawesi)

1087.jpg N. bicalcarata (expozice)

1088.jpg N. bicalcarata (Borneo)

Láčkovky se také již od 19. století šlechtí křížením, anebo výběrem mutantů z přírodních populací. Kříženci neztrácejí schopnost masožravosti a zpravidla si, stejně jako botanické druhy, i v umělých podmínkách skleníků přilákají a uloví početný hmyz. V pozemních láčkách se kromě mravenců často vyskytují také mnohonožky, v horních láčkách bývá nalezeno také mnoho mravenců (tropických druhů zdomácnělých ve sklenících) a zdomácnělých škodlivých tropických švábů.

1089.jpg N. cv. Dormanniana

1090.jpg N. cv. Dyeriana

1091.jpg N. cv. Matersiana

1092.jpg N. cv. Mixta (horní láčky)

1093.jpg N. cv. Mixta (dolní láčka)

1094.jpg N. rafflesiana cv. Clone 99

1095.jpg N. cv. Mizuho (dolní láčka)

1096.jpg N. cv. Mizuho (dolní láčka)

1097.jpg N. cv. Mizuho (kořist)

1098.jpg N.cv. Mizuho (horní láčka)

1099.jpg N. maxima x N. veitchii

1100.jpg N. ampullaria cv. William´s Red

Největší zájem o šlechtěné láčkovky byl ve viktoriánské Anglii, protože majetní sběratelé rostlin měli vlastní skleníky a nakupovali do nich hlavně orchideje a tropické kuriozity. Láčkovky nejsou vhodné pro bytové podmínky, a proto se starodávné hybridy (vzniklé ale i v USA, Francii nebo Německu) ze sbírek časem vytratily a staly se nedostupnými (ve sbírce BZ N. cv. Dormanniana, N. cv. Dyeriana, N. cv. Mastersiana, N. cv. Mixta aj). Hybridy vznikají v menším počtu dodnes, ale sporadicky.